V geometrii je to jasné. Pro každé dva body existuje právě jedna přímka a pro každé tři body, příp. přímku a 1 bod, existuje právě jedna rovina. Se čtvrtým bodem (umístěným mimo rovinu) vzniká prostor. Ostatně podobně jasno má i turecký prezident Erdogan, který nedávno prohlásil: Jedno dítě – osamělost, dvě děti – rivalita, tři děti – stabilita, čtyři děti - hojnost. Ať už jde o geometrické body či jiné pilíře našeho života, důležité je to, že jejich trojice zřejmě vždy umožňuje v dané oblasti stabilitu a až ten čtvrtý umožňuje určitou volnost.
Obráceně bychom mohli konstatovat, že postupným odebíráním bodů ztratíme nejprve volnost, potom stabilitu a stanou se z nás rivalové, a nakonec zůstaneme sami. Někdo zůstane (pouze) osamělý, z někoho se stane sobec. Přece, kdo zůstal sám, může snadno nabýt dojmu, že je středobodem všeho.
Troufám si tvrdit, že čtyřrozměrné vidění našeho světa je dlouhodobě založeno na čtyřech pilířích také. Za tyto pilíře považuji:
- Rodinu
- Víru
- Vzdělání
- Zaměstnání
Pořadí není svým způsobem důležité. Důležité však je, jak silné tyto pilíře jsou. Přílišná slabost či dokonce absence byť jen jednoho vede ke změně. Člověk přece potřebuje mít vyšší smysl života, než jen peníze.
Současná Evropa však svůj smysl života složitě hledá. Průměrná porodnost je sotva 1,5 dítěte. Navíc neustále roste počet single domácností. Při posledním sčítání lidu v ČR v roce 2011 deklarovalo pouze 20 % nějakou víru. Různé experimenty (např. inkluze), regulace (např. pamlsková vyhláška) a kvóty (např. boloňská dohoda) zvýšily množství práce požadované po učitelích či počty vysokoškolských studentů, ale celkově snížily kvalitu. Možná snížily dokonce i odpovědnost všech zúčastněných jednotlivců za finální výsledek. Co se týče pilíře Zaměstnání, tak tahounem hospodářství už dávno nejsou velké státní podniky, ale soukromé (často nadnárodní) firmy.
Podle statistik tedy průměrný občan ČR nechce (anebo nemůže) mít více jak jedno celé dítě, nevěří v žádného Boha, v důsledku inflace vysokých škol a titulů přestává důvěřovat v kvalitu systému vzdělávání a pracuje pro globálního kapitalistu. V lepším případě se stává státním zaměstnancem, jehož růst platu se však až příliš často řídí koncem volebního období české vlády.
Naší společnosti chybí cíle a směr, na kterých by panovala většinová shoda. Chybí zde společenská dohoda ohledně dalšího směřování země, a tudíž jsou minimalizovány možné synergické efekty. Každý si holt jede v rámci možností po svém.
Člověk člověku vlkem!
Pozn.: V této souvislosti si dovoluji doporučit knihu Vlastimila Vondrušky Breviář pozitivní anarchie, v níž mistrovsky staví vedle sebe události současné a minulé. Fantastické dílo.