Společnost (představovaná státními institucemi) přece musí vědět, jaké profese (učitelé, lékaři, bezpečnostní složky atd.) a množství lidí, kteří je vykonávají, potřebuje k tomu, aby byly zajištěny základní předpoklady fungování státu. S tím jde ruku v ruce nutnost zajistit kvalitní přípravu lidí na tato zaměstnání a samozřejmě také zajistit jejich adekvátní odměnu. Opět jsme u magického trojúhelníku – množství, kvalita, cena. Bez jasně stanovených podmínek, de facto norem (ve smyslu, co je normální), to pochopitelně nepůjde.
Mám dojem, že si společnost až příliš zvykla na skutečnost, že jsou nějaká fakt na papíře a jiná ve skutečnosti. Ať už je to vykazování množství práce v rámci různých projektů, dodržování zákonem předepsané pracovní doby, evidenční a na celé úvazky přepočtené počty pracovníků atd. Prostě společnost si pořád lže.
Neviditelná ruka na trhu práce trpí syndromem karpálního tunelu a není bez zásahu shora - třeba odchodem postiženého k lékaři (prostě změna dosavadního přístupu) - schopna řešit naprosto akutní problémy spojené s nedostatkem pracovní síly na trhu. Neviditelná a notně unavená ruka totiž ztuhla v určité poloze, v níž plní pouze svoji smutnou roli, tj. intenzivně šátrá v kapsách daňových poplatníků za účelem zajištění zisku. Co nejvíc, co nejdřív a bezohledně.
Vlivem rozmanitosti trhu práce (soukromá a veřejné sféra, různé profese atd.) a podmínek na něm (požadavky na kvalifikaci, odměny) totiž zřejmě není sama o sobě schopna efektivně plnit pozitivní roli vytváření tolik vzývané konkurence, aniž by podkopávala podstatu svého vlastního bytí. Už jen proto, že zatímco když mi nechutná rohlík u jedné hokynářky, zajdu za roh ke druhé, s pracovní silou je to složitější. Vychovat kvalitní pracovní sílu trvá totiž mnohem déle než upéct bochník voňavé housky.
Pokud nejsou na trhu práce lidé, kteří by danou profesi uměli, mohli a měli zájem ji vykonávat, může společnost nabízet cokoliv, ale pokud nesleví ze svých požadavků (rozsah práce, kvalita nebo obojí), je to zbytečné. A obráceně, pokud budu mít nastavené odměny či podmínky tak, že jsou demotivující či dokonce nesplnitelné, zájem o práci nebude. Vždyť obzvlášť nyní je přece tolik příležitostí...
Je jasné, že v současném světě (obzvlášť na trhu práce) je mnohé řízeno výhradně penězi, ale školství, zdravotnictví, policie, to jsou primárně veřejné služby. A k jejich zajištění je potřeba, aby společnost byla za jedno v tom, jak takové služby (rozsah, kvalita) mají vypadat. A tato shoda být prostě musí.
A jak to tu vypadá?
Školství. V týdnu jsme se z médií dověděli, že více než polovina studentů pedagogických fakult opustí studium ihned po získání bakalářského titulu. Návazné magisterské si udělají v jiném oboru anebo ukončí studium úplně. Proč? Protože dosáhli vysokoškolského vzdělání. A během něho zjistili, co vše práce učitele obnáší a jakou mzdu za tuto náročnou práci jim naše společnost nabízí. Prozřeli, a tak radši utekli. Bohužel, k výuce na základní a střední škole je prý potřeba být alespoň magistrem pedagogického zaměření. Stát vyhodil peníze na výuku mnohých bakalářů komínem a děti nemá kdo učit...
Zdravotnictví. Už dlouho je známo, že ubývá lékařů a ti, kteří ještě lidem slouží, brzy skončí. Buď kvůli nastaveným podmínkám, nebo proto, že už příliš zestárli a odejdou do důchodu. Ale místo toho, aby se systémově a akutně řešil jejich nedostatek, slýcháme spíš informace o tom, jak roste počet studentů medicíny, kteří zde vystudují a následně odcházejí z ČR. Proč asi? Množství a náročnost práce a odměna za ni. A také proto, že se studenti medicíny, stejně jako jejich kolegové učitelé, až během studia dozví, co vše je čeká (stačí se podívat jen na podmínky atestace) a co za to od společnosti dostanou. Stát vyhodil peníze a lidi nemá kdo léčit...
Doprava. Systematický přístup státu k zajištění dostatečného počtu řidičů neexistuje. Vše se nechává na trhu práce, tj. na dopravcích. Důsledek? Řidičů je v ČR nedostatek. Proboha proč? Vždyť je tu neviditelná ruka trhu? Tak jim tedy, milí dopravci, nabídněte přece víc peněz. A kdo? Konkrétní dopravce. Bohužel, ten si započítá náležitosti související se zvýšenou mzdou do nákladů a tím se stane, světe div se, nekonkurenceschopný. Jak to? Ostatní přece mzdy nezvýšili. Chvíli si počkají, a jakmile zkrachuje snaživý a štědrý dopravce, zaměstnají řidiče u sebe oni. Přesně takhle se chovají hyeny, ne?
Neviditelná ruka ukazuje své viditelně devastující účinky. Stát zase viditelně neplní svoji regulatorní roli. Co tedy?
Zkrátka, bez stanovení a důsledného plánování potřeb (kvót) a vytváření správných podmínek na trhu práce to v určitých segmentech nepůjde. A je zjevné, že nastavení podmínek (věcných i finančních) musí vycházet z podmínek na celkovém trhu práce. Jinak totiž vždy vyhraje ten silnější, tedy ten, kdo nabízí méně práce za více peněz.
Jupí, neviditelná ruka trhu přece jen funguje. Dokonale!
... A tak si, podle známe písně Jiřiny Fikejzové, můžeme do nekonečna prozpěvovat: Řekni, kde ty lidi jsou...
Poznámka:
Nedávno jsem si kdesi přečetl, že nejvíce lékařů v přepočtu na 100 000 obyvatel vychovávají v Rumunsku. Kupodivu nejméně lékařů na 100 000 obyvatel praktikuje svou profesi též v Rumunsku. A světe div se, zcela přesně obráceně je to v Německu a Rakousku. Proč? Nevím, ale pokud mám možnost srovnat podmínky českých a německých lékařů na základ informací ze svého okolí, tak je to jasné. V Německu dostane lékař ihned po škole nástupní plat cca 4x větší, než u nás. Ihned je považován za plnohodnotnou pracovní sílu, aniž by jí někdo kladl do cesty překážky.
U nás? Zeptejte se mladých mediků na náročnost studia (dobré je porovnat náročnost studia a jeho užitečnost pro společnost), systém atestací (neustále přísnější), podmínky výkonu jejich práce (v důsledku ubývajícího počtu kolegů musí být v práci čím dál tím víc). No jo, Hippokratova přísaha... Nebýt jí, lékaři by jistě s chutí převzali dohodu o dodržování pracovní doby AETR, kterou praktikují řidiči v silniční dopravě.
Je smutné, že tam, kde kvóty být nařizovány mají, nařizovány nejsou a tam, kde je jejich nařizování kontraproduktivní a nesmyslné (řepa, mléko, migranti atd.), se jejich dodržování nařizovatelé vehementně domáhají.